Émile Zola pak svému úkolu ukázat onu dřímající bestii v nás podřizuje vše tak, že valnou část z jeho životního díla – cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem „přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství" nelze brát jinak než jako antitezi k umírajícímu romantismu I. poloviny XIX. století, jež má však k pravdě, plné obsáhlosti a pochopení člověka stejně daleko. Zola se, krom protikladu k idealizaci člověka a lidského společenství, snaží o moderní interpretace ruku v ruce s nejnovějšími sociologickými poznatky, avšak jeho zásada nevměšovat se do vnitřních myšlenkových proudů a psychologických pohnutek svých literárních postav jen s popisy jejich vnějšího konání dělá jeho dílo velmi mělké a prázdné, což Zola musí zakrývat o to syrovějšími ba brutálnějšími námět
